Tehdy když jsme spolu začínali žít, anebo jsme spolu už nějakou dobu žili, ale nic se ještě nezdálo tak jisté, zeptala ses mě několikrát, proč s tebou vlastně jsem. Seděla jsi v bílém křesle u knihovny, nad hlavou se ti v mírném průvanu pohupovaly barevné záložky vyčuhující z knih a ty ses zeptala: Proč se mnou vlastně jsi? Usmál jsem se a odmítl vypovídat, anebo jsem možná plácl nějakou hloupost, jako že kdo se moc ptá, moc se dozví. Ve skutečnosti se mě ta otázka trochu dotkla, zklamalo mě, že by sis snad opravdu mohla myslet, že by to vše mohlo mít nějaký konkrétní důvod, který bych mohl vytáhnout z Velké Kartotéky Důvodů, ukázat ti ho a opět ho tam zařadit, asi jako když člověk opatrně vrací kartu do balíčku tarotů. Proč vlastně jsme jeden s druhým? Snad jsi chtěla slyšet nějakou svou vlastnost, která ti připadala zvlášť žádoucí, ačkoli pro mě mohla být vcelku nepodstatná, anebo jsem měl zmínit pestrá potěšení, jaká mi přináší lesk tvého mládí a poháry tvého těla. Ale já mlčel a cítil, že s tebou skutečně nejsem z žádného určitého důvodu, ale že to snad má nějaký účel, že to tak má být a víc že k tomu není co říct.
Pokud se nyní přesto odhodlávám mluvit, je to z důvodů, které není tak snadné vysvětlit. Máme za to, že otázky srdce zůstávají bez odpovědí, ale možná se s nimi jen fatálně míjejí v čase. Díval jsem se, jak trochu nespokojeně sedíš v bílém křesle, pak jsem vzal knihu z knihovny a otevřel ji tam, kde stránky dělila indigově modrá stužka. Jistá nepřetržitost zoufalství nakonec vyvolá radost. A titíž muži, kteří v klášteře svatého Františka ve Fiesole žijí s rudými květy před sebou, mají ve své cele lebku, z níž se napájí jejich rozjímání… Co se mě týče, jestliže cítím, že v mém životě dochází k obratu, pak tomu tak je ne pro to, co jsem získal, ale pro to, oč jsem přišel. To jsem tehdy přečetl ze Zápisníků Alberta Camuse, ale slovy rozvlněný vzduch se jen přidal k mírnému průvanu a odvanul ven do zahrad, kde nasál zelenou vůni trávy. Bylo jasné, že jsme dostali odpověď na nějakou jinou otázku, než byla ta, kterou jsi položila. Teď už vím, že to byla odpověď na otázku, již jsem za několik let znovu a znovu kladl já tobě: Proč ode mě odcházíš? Ale ty jsi mlčela. Cítila jsi, že to není z žádného určitého důvodu, ale že to snad má nějaký účel, že to tak má být a víc že k tomu není co říct?
A to je vlastně vše. Říkám vám to radši rovnou, abyste nebyli zbytečně napjatí. Jde mi jen o to, vrátit náš příběh prožitý.
Předvedený svět
Co je tu vlastně ještě neznámého? Sedím na lavičce, na které jsem na tebe vždy čekal, a snažím se zatím najít něco, o čem bych mohl hovořit jen já. Je mi příjemné, jak mi na tvář dopadá slunce, ale počasí to není, počasí odpovídá předpovědi a meteorologickým modelům, takže není nutné ho popisovat. Lidé křižují náměstí všemi směry, to náměstí, které bych mohl zachytit, ale ono už zachycené je, v katastrálních mapách, na snímcích, na kamerách, a dokonce v proměnách času. Mohl bych popsat fasády okolních domů, ale existují k nim vizualizace, architektonické plány a spousta technických výkresů s inženýrskými sítěmi. Za mými zády štěká pes, kterého tam někdo na chvíli uvázal, kus přírody, řeklo by se, jen za poslední rok na světě vzniklo asi šest set dizertací o psech a bylo publikováno zhruba pět tisíc odborných článků. O dítěti u kašny radši ani nemluvit – jeho roztomilá tvářička je ve skutečnosti bojištěm expertů, pediatrů, vývojových psychologů, pedagogů, dietologů, právníků a edukačních poradců, kteří své vědění do těla dítěte propisují přes průklepáky rodičů.
A to všechno je jen ten starý svět, materiální korpus, pařez, který nedávno obrostl digitálním lišejníkem. Mohl bych hovořit o lidech, jistě, ale každý druhý má v kapse chytrý telefon, který o něm vypovídá ažaž, odesílá svou přesnou polohu do několika aplikací současně a ty ji dle algoritmů párují s jinými informacemi, například s volnočasovými aktivitami a sexuálními preferencemi klientů téže seznamovací platformy. O každém člověku existuje neuvěřitelné množství dat, k nimž nemá přístup, v lepším případě pouze vágně svolil s jejich shromažďováním a zpracováním, které už vůbec vágní není. Je to frenezie popisu, všude kolem samé binární kódy, indexované skripty a algoritmy v plné práci, ne jako ta parta dělníků opodál, kteří se jen tak opírají o lopaty a rozhlížejí se po holkách. Nika tohoto náměstí je potenciálně zachycena ve vyčerpávající multioborové studii, stačilo by jen vhodně kombinovat dostupná data, anebo raději rovnou napsat program, který to pak udělá se všemi ostatními náměstími na světě. Je to tak, sedím na lavičce uprostřed dokonale popsaného prostředí a mohl bych sedět na jakékoli jiné lavičce na světě a bylo by to úplně stejné.
Dopřejme si doušek nostalgie. Dříve se práce spisovatele podobala tomu, co dělali antropologové. Popisovali jsme světy a lidské chování v nich. Bronisław Malinowski, jeden ze zakladatelů antropologie, svým žákům radil zapisovat v terénu vše, co může být důležité. A podobně se chovali spisovatelé — sedávali jsme v rozích kaváren a shromažďovali si do svých bloků postřehy o okolí, o všem, co se dělo a co mohlo být zajímavé, protože jeden nikdy neví, co se s čím propojí a kam ho to zavede; kromě toho existoval sen Velkého Vědění, uskutečněný nyní alespoň jako travestie, anebo Totálního Románu, který obsáhne vše. Jenže co zbývá spisovateli-antropologu či antropologu-spisovateli ve světě, kde se vše zaznamenává v reálném čase a poté uskladňuje na serverech v budovách o velikosti hangáru na vzducholoď, akorát že zahloubených v podzemí? Žijeme v totálně popsaném, totálně ukázaném, totálně předvedeném světě. Kdybychom dnes v Amazonii objevili nějaký nedotčený kmen, zítra se jeho náčelník objeví u Oprah Winfrey a obsah budou sdílet stamiliony uživatelů sociálních sítí, jako když do mraveniště hodíte kus buřtu, aby se něco dělo, a ono se hned něco děje.
Takže muž sedí na lavičce a myslí na ženu, která už nepřijde. Jediné, co je vlastně stále stejně neznámé a co alespoň trochu vzdoruje popisu, a právě proto má smysl o tom psát, je to pole, které se mezi nimi vždy vytvořilo, které se mezi námi vždy vytvořilo, když jsem se ti podíval do očí a ty ses na mě usmála a zamávala.
Oportunističtí pisálkové vyhlásili, že Google a Facebook nás znají lépe, než se známe my sami, a možná nakonec budou mít pravdu, jestli to takto půjde dál, ale my se pořád ještě daleko lépe neznáme a toto neznámé nás drží při životě.
A tak mám pocit, že jediná věc, o které mohu hovořit jen já, jsi ty. Ani to samozřejmě není pravda, protože o tobě může hovořit kdekdo a také o tobě kdekdo hovoří, je to k zbláznění, kolik lidí o tobě mluví, ale nikdo o tobě nemluví tak jako já. A vše ostatní, co bych mohl říct, by stejně bylo mlácením staré slámy, popisem popsaného, vyprávěním vyprávěného, Velkou Kompilací. Musel bych si zase něco vycucat z prstu, nějakou další vraždu, hrůzu, holocaust, jakýkoli příběh, který by před napětím mezi našima očima dal přednost napětí vymyšlené zápletky. Ale to je také jen stará veteš z učebnice scénáristiky, práce s očekáváním, překvapením, budováním napětí a odkládáním rozuzlení, kognitivní psychologie aplikovaná pro potřeby kulturního průmyslu.
Já a ty a Ty
Napíšu věty: Ráno jsem se vzbudil jako první. Do zatažených závěsů už se zase opíralo slunce, jako by je chtělo vylomit. Došel jsem si do kuchyně pro vodu a trochu odtemnil. Posadil jsem se do křesla a soustředěně pozoroval, jak Nina spí. Jak Nina dýchá. Tiskne hlavu k polštáři. Zpod peřiny jí leze koleno. Tiše mlaská, když se probouzí. Neochotně otevírá oči, řasy jako suchý zip.
Nebo to bude lepší celé v přítomném čase a ve druhé osobě? Ráno se vzbudím jako první. Do zatažených závěsů už se zase opírá slunce, jako by je chtělo vylomit. Dojdu si do kuchyně pro vodu a trochu odtemním. Posadím se se do křesla a soustředěně pozoruju, jak spíš. Jak dýcháš. Tiskneš hlavu k polštáři. Zpod peřiny ti leze koleno. Tiše mlaskáš, když se probouzíš. Neochotně otevíráš oči, řasy jako suchý zip.
Ale záleží vlastně na čase a na osobě?
Stejně nám nezbývá nic jiného, než se všemi osobami pročasovat k infinitivu.
Je to jakoby já a ty, je to jakoby jako vždy, ale přitom je všechno jinak, a já jsem první, kdo o tom ví. Používám tvoje jméno, Nino, a přidávám k němu jiná jména, podstatná a nepodstatná, přídavná, vlastní a nevlastní, místní a nemístná, a dělám to, abys měla barvu ve tvářích a jas v očích, v každé kapitole tě nalíčím před zrcadlem obrazovky, upravím tě, abys mohla do světa, a potom pro tebe v šatní skříni jazyka vyberu slovesa, která budou nejlépe vyhovovat tvému temperamentu a tvým způsobům.
Jsi moje postava, a tak se o tebe starám. Jsi moje figurína, moje loutka, můj maňásek, moje nafukovací panna, která toho sama se sebou má společného tolik — neříkám, zda tak málo, nebo tak moc —, kolik má milostný román, když se to tak vezme, společného s láskou.
Bloudím po řádcích této knihy jako subjekt i objekt zároveň, a sotva dokáži jednu svou tvář odlišit od druhé, ale ty jsi tu jen jako to a ono. Mohu tě příležitostně oslovovat, tak jako to dělám teď, ale to nic neznamená, je to jen gramatické ty, které nic neváží, druhá osoba, až příliš druhá. Nina, Nina, Nina, píšu, ale je to jako báseň bez trhliny, modlitba bez horoucnosti, zaříkávání bez kouzla, Nino, Nino, Nino, které tvému jménu dodávala jen tvá skutečná přítomnost. Mám na obličeji masku šamana a předvádím rituál psaní milostného románu ohořelým klackem do ohniště plného popela, ale chybí tu to základní, co tvoří milostný vztah: přítomnost druhého vědomí, ten spalující oheň rozdělaný na zrcadle, který ho taví do podoby orákula.
Mám jen jednu naději. Všechna města, která tady postavím, všechny ulice, které popíši, všechny domy, jejichž dveře otevřu, a všechny pokoje, ve kterých se budeme hádat, usmiřovat a milovat, jak alespoň tvrdím, jsou sice papírové, ale já v nich přece jen dýchám. A rovněž za stěnou, k níž ve svém pokoji čas od času přikládám ucho, abych se nezbláznil, někdo sem tam zakašle, jindy slyším, jak zavrzá postel nebo křeslo, výjimečně zachytím i pár slov.
Nevím o tom člověku nic jiného, než že tam je, ale to mi stačí. Jeho existence mě utvrzuje v té mé. A tak opatruji především jazyk. Je jako lano, které držím, a cítím, že když jím škubnu, někdo tam na druhé straně ho drží; a dokud ho někdo drží, mohu ho i já napínat a mé postavy po něm mohou ručkovat nad propastí.
Jinak řečeno, existuje určitý paradox románu, a milostného románu zvlášť, a tím paradoxem jsi Ty. Ne ty, Nino, má lásko, ty jsi už jen flatus vocis, závan hlasu, šeptání paměti, fantomová končetina, ve které to po nocích cuká, i když už je dávno amputovaná, co hůř přišitá k jinému tělu. Ne ty, ale Ty. No ano, s Tebou mluvím, to Ty držíš lano jazyka na druhé straně, to Tebe s uchem na zdi slýchávám, jak dýcháš při čtení.
