červen 2007
Z oken klášterní pracovny je vidět na prostranství před kostelem, na řadu lip kolem potoka i na smyčku, na níž se dvakrát denně točí autobus. Má odtud přehled o všech, kteří do Bílé Vody přijíždějí — o několika přespolních ošetřovatelkách, které každé ráno míří spěšným krokem k léčebně, i o pacientech, kteří obvykle dorazí odpoledním spojem a ještě dlouho po jeho odjezdu se podmračeně rozhlížejí po zpustlé návsi. Čas od času sem z české strany přijede sanitka nebo osobní vůz. Auto s polskou poznávací značkou sem ale z úzké hraniční silnice odbočilo poprvé.
Usazená s rozečteným hlášením církevního tajemníka Maličkého v otevřeném okně pracovny Lena sledovala, jak pomalu najíždí na cestu ke klášteru, parkuje před fortnou, jak z něj vystupují dva venkovsky odění muži, jak si stíní oči, aby si v paprscích pozdně odpoledního slunce prohlédli mohutnou věž kostela. Jejich úžas i váhavé pohyby prozrazovaly, že jsou tu poprvé.
“Niech będzie pochwalony Jezus Chrystus!” dolehl k ní pak hlas staršího muže, který ji spatřil jako první. “Agnieszka, czy jest tu?”
Lena si je okamžik mrzutě prohlížela. Na těch mužích se jí něco nelíbilo — snad to bylo cosi ve způsobu, jakým cvrnkli na pozdrav do klobouků, snad v jejich trochu křečovitých pohybech, možná to však byla jen její nechuť pouštět se s kýmkoliv do řeči. Přesto neochotně kývla: “Počkejte chvíli, já vám ji zavolám.”
V tu dobu bývala mladá Polka obvykle v zahradě, i tentokrát se tam s malou příruční motyčkou plahočila mezi záhony a plela. Lena zůstala stát u dřevěného plotu oddělujícího dvůr od zahrady, přiložila dlaně k ústům a zavolala: “Agnieszko, máš návštěvu!” Ani z té dálky nešlo přehlédnout, že ji tím nijak nepotěšila.
“A kto jest tu?” zeptala se zaraženě dívka, když se klikatou cestičkou propletla až k ní.
Lena však jen pokrčila rameny: “Nevím, nějací dva muži.”
“Tak?” hlesla Agnieszka, zatímco si shrnovala rukávy pracovní košile, a poté co si roztřesenými prsty zapnula knoflíky u zápěstí, objala si rukama paže, jako by ji záblo. “A jak one wyglądają?”
“Jak, jak,” opáčila Lena. “Jeden je mladý a druhý starší. Ty je nechceš vidět?”
Dívka nejistě přešlápla, pak se ale zhluboka nadechla a stínem klášterní budovy se beze slova vydala k bráně. Než se jí však prosmýkla na náves, zarazila se, ohlédla se po Leně, která se chystala vklouznout zpátky do kláštera, a sotva slyšitelně zaprosila: “A nešla bys se mnou?”
*
Muži stáli opření o vůz a tiše si povídali — starší s rukama odhodlaně založenýma na hrudi přitakával mladšímu, jehož vzrušený hlas ale ztichl, sotva se objevily na dohled.
“Dzień dobry, tatínku,” pozdravila pak k Leninu údivu Agnieszka staršího muže, když se zastavila pár kroků před ním, a po krátkém zaváhání se otočila i k mladíkovi: “Cześć, Maćku!”
Odpovědi se však nedočkala — otec si ji prohlížel očima přimhouřenýma do temných škvír, od kterých se rozbíhaly hluboké vrásky, zatímco Maciek se namísto pozdravu rovnou sklonil do nitra vozu a začal se přehrabovat v jakési bedně položené na zadním sedadle.
S rukama vraženýma v kapsách stála Lena vedle Agnieszky a v narůstajícím tichu si vyčítala, že se před chvílí na něco nevymluvila a nezmizela zpět ke své práci. Rodinná setkání nesnášela a tohle vypadalo obzvlášť podivně — tihle tři by si určitě vystačili i bez ní. To už se však ozval dívčin otec:“Więc jak się masz, Agnieszka? Dobrze?”
Drsný, zvláštně kousavý tón jeho hlasu ovšem napětí nijak neuvolnil. Naopak. Agnieszka, která vedle Leny nejistě přešlapovala, ztuhla, jako by k ní promluvil hypnotizér. Teď už se nedalo ani při nejlepší vůli čekat, že se na ni otec usměje, složí jí k nohám bednu, ve které se v otevřeném voze hrabal Maciek, a podaruje ji výslužkou z rodinného statku, nějakým tím naloženým zelím, mrkví a petrželí, taky ranými bramborami, holce na přilepšenou. Nic takového se skutečně nestalo. Když se mladík konečně vynořil z vozu, když bedna ze zadního sedadla dopadla ke špičkám jeho hlínou umazaných bot, svíral v rukou cosi, co se na první pohled nedalo identifikovat, dokud nepřiskočil a nepověsil to Agnieszce na krk, zatímco se burácivě rozhřímal: “Za to, jak jsi naložila s mým synem, smaž se v pekle!”
Lena leknutím zalapala po dechu. Stála tam neschopná pohybu, němě zírající na obnažené maso na Agnieszčině hrudi, vyceněné ostré zuby a slepě vypoulené oči, na zpřelámané králičí hnáty visící z otvorů dětské košilky, jíž prosakovaly krvavé skvrny.
“Nevinně prolitá krev volá k Bohu o pomstu a ta přijde! Za to, žes mu nechala rozdrtit hlavu, rozmačkat tělo, urvat ruce a nohy, za to budeš pykat před Božím soudem! Bůh je spravedlivý a nenechá vraždu bez trestu. Lituj svých hříchů, dokud můžeš!”
Králík, dítě, obnažené maso, oko vyhřezlé z důlku, krev pomalu kapající na Agnieszčiny boty, Maćkova k nebi vztyčená paže, nehybná tvář dívčina otce a křik pronikající do morku kostí, křik, který se vydral z Agnieszčina hrdla, zoufalý, ohlušující křik, který se odrazil od klášterní zdi a v ozvěně je zavalil jako neviditelná lavina. Smetená silou toho křiku, uvězněná tou příšernou podívanou, tam Lena stála jako solný sloup, dokud se zpoza jejich zad sípavě neozvalo: “Vypadněte! Povídám — vypadněte, ať už vás tu nevidím!”
Od hřbitova se k nim blížila Evarista, zadýchaná spěchem, ale s hlavou výhrůžně vytrčenou vpřed a s motykou, kterou ani nestihla odložit, v ruce. Muži pohroužení ve svaté rozhořčení k ní jen pomalu, neochotně stočili pozornost.
“Nerozuměli jste?” zopakovala Evarista, když konečně doběhla až k nim — nahrbená, jako by se chystala ke skoku, vypadala snad ještě drobnější, než ve skutečnosti byla. “Mám vám s tím snad pomoct?”
Bylo to absurdní. Každý z těch dvou mužů ji nejméně o hlavu převyšoval, pod lehkými letními košilemi se jim rýsovala široká sedlácká ramena a paže, které by si s ní poradily jediným chmatem. Evarista jako by to však nevnímala. Stála naproti nim a neustoupila ani o krok. První se po ní natáhl Maciek. Dřív než se mu ji však podařilo zachytit, rozmáchla se Evarista a vší silou zasadila tupou stranou motyky ránu do kapoty auta — křách! Vzápětí se na hladkém, nedotčeném povrchu karoserie objevil kráter vrásnící se v drobných vlnkách do širokého kruhu.
“Zbláznila ses, bábo?” vyjekl Maciek, zděšeně uskočil a vrazil do Agnieszčina otce. Otevřené dveře vozu, které zachytily váhu obou těl, hlasitě zaskřípaly.
“Ať už jste odtud pryč!” křikla Evarista, znovu se rozpřáhla a sekla motykou — tentokrát do zadního okna. Po skle se rozběhla hustě tkaná pavučina praskliny.
Bylo vidět, jak se Maćkovi honí hlavou, že by po ní přece jen skočil, že by ji povalil, sevřel ji pod krkem a udusil v ní ten sprostý hlas, který je vykazoval a tupil, ale motyka pevně spočívala v Evaristiných rukou, svírala ji jako smrtka nabroušenou kosu, a když se stále k ničemu neměli, máchla s ní potřetí. Zadní reflektor vozu se rozletěl do všech stran, na štěrku pod jejich nohama vypadaly kousky skla jako slzy.
Pak už ani jeden z nich na nic nečekal. Maciek sedl za volant, Agnieszčin otec vedle něj, a dřív než za sebou stačil prásknout dveřmi, auto se skřípěním kol poskočilo a plnou rychlostí vystřelilo k polské cestě.
“Sundej jí to přece!” houkla pak Evarista na Lenu, která vedle třesoucí se Agnieszky stála pořád jako zkamenělá. Než se však stihla vzpamatovat, ležel už z kůže stažený králík v dětské košilce u jejich nohou a Agnieszka mizela ve fortně, v bezpečí kamenných zdí kláštera.
“Měla bys jít za ní,” pokynula pak Evarista Leně a sama se s rukou v kříži zapřela o motyku. “Bude tě potřebovat!”
Lena bez jediného slova protestu poslušně couvla. Než se však fortnou prosmýkla i ona, stačila se ještě krátce ohlédnout.
“Takové škody!” zaslechla chrčivý hlas, načež si Evarista motykou nadhodila, co zůstalo ležet před ní, a zamířila k oknu klášterní kuchyně. Králík houpající se na oprátce, kterého pak podala Paulitě, opravdu vypadal jako mrtvé, v rubáši zabalené děcko.
AGNIESZČIN PLÁČ
“Nenávidím samu sebe, nenávidím, co jsem udělala, nenávidím Maćka za to, co mi způsobil, nesnáším je všechny, otce, matku, bratry, kteří se na mě dívali, jako bych byla kráva, co ji z pastvy přihnali nakrytou, nenávidím vzpomínku na jejich oči, když si spočítali, jaký přinesu užitek, když se otelím, děsí mě jen pouhé pomyšlení na ten okamžik, když pochopili, že to takhle nechci, když se kolem mě postavili, zezadu i ze stran, dokonce i matka se sestrou, všichni kolem mě, kolem hloupé, nevděčné dcery, které je potřeba vysvětlit, jak to v životě chodí, prý po dobrém, ale v očích měli tmu, až se mi z ní zamotala hlava, a naráz bylo jasné, že dobro je jenom jedno, jenom to jejich, dobro slušných a spořádaných lidí, kteří však dobře ví, jak na Golgotě vztyčit kříž. Uvidíš, co se ti stane, když nebudeš chtít naše dobro, to abys byla radši mrtvá, než rodině dělala ostudu, co by si o nás ostatní pomysleli, ostatní dobří katolíci, kteří by pak naše jméno vláčeli bahnem, ale to my nedopustíme, však stačí málo, stačí jen, abys poslechla, však on už ti to farář vysvětlí, on ti rozmotá, co máš v té své hloupé palici pomotané, a tak mě dostrkali ke knězi, mluvil o stvoření, o muži, o ženě, o jejich spojení, o rodině, mluvil o hanbě a o tíze svědomí, které mě sežere zaživa, a pak o právu na důstojný život, o malých nožičkách, ručičkách, o kráse mateřství, o hlasu děcka, o slzách v očích, když poprvé řekne mámo, na nic se mě neptal, a když ptal, tak si odpověděl sám, nikdo nečekal, že bych cokoliv řekla, protože jakou váhu mělo moje slovo? Žádnou, jsem přece Agnieszka, tělo na práci, proto mě vychovali, proto mě živili, šatili, proto mě nedali studovat, protože na co by mi to bylo, a teď, když mohla být Agnieszka konečně k užitku, se jim takhle zblázní, moje chyba, moje chyba, ale nikdo se neobtěžoval ptát se proč, vždyť Maciek tu byl, Maciek se ke mně znal, Maciek mě měl přece rád, otec ho schvaloval, matce se líbil, nikdo se ale neptal, jak je to s Maćkem a se mnou, jak to bylo tu noc po dožínkách, kdy mě doprovázel, jak se ani on neptal, co bych chtěla, jak si vzal, co mu přece už stejně patřilo, přehnutá o zábradlí, se sukní přes hlavu, chycená v kleštích jeho paží, třeštila jsem oči na hladinu rybníka, na které se odrážel měsíc, a nevěřila, že ten zvuk pleskajícího masa, to chroptění, ta špinavá škvára hrnoucí se mu z úst, já ti tu tvou kundu vybílím, že tohle jsme my, Maciek a já, ale co já? Kdo se ptal co já? Jakou váhu mělo moje ne? Žádnou, protože jsem to byla já, Agnieszka, o které přece vždycky rozhodovali jiní, otec, bratři a teď i Maciek, takže tomu rozumíte? ptal se kněz, rozumím, kývala jsem, víc mi z pusy nevyšlo, požehnání jsem ale stejně nedostala, kněz se dál mračil, i když mu otec opodál něco naléhavě šeptal, mačkal přitom klobouk v mozolnatých dlaních, co to umějí líp se zvířaty než s lidmi, a všichni ostatní stáli jak drábové kolem mě, dělali, že neposlouchají, ale stejně napínali uši, jen já ne, já jsem poslouchala zvuk pleskajícího masa, co mi zněl v hlavě, a věděla jsem, jaká hrůza mě čeká, Maciek, jeho dítě, pak další jeho děti, které mnou budou prolézat jak potrubím, protože na začátku je jeho sémě a na konci jeho syn, co se ve mně jen na chvíli zdrží, aby uzrál, nakynul a pak vyšel na svět k radosti Maćka, otce, kněze… Co se ti na tom nelíbí? syčela matka, sestra si klepala na čelo, jsi blbá, jsi tak neuvěřitelně blbá, všechno jenom komplikuješ, táta se za tebe stydí, máma kvůli tobě pláče, ale nakonec tam stáli, spokojení, že mi kněz domluvil, že mě přesvědčil, že mi vysvětlil, co je v životě nejdůležitější, teď už zbývají jen formality, řekl, když se vrátil s diářem, ohlášky za dva týdny, stvrdil slavnostně, svatba posledního října, ve středu přijďte oba s Maćkem, asi tak v pět, všechno bude v pořádku, děvče, běž už. A tak jsem šla, už v noci, s jedním kufrem a s hrstkou našetřených peněz, vlak do Varšavy jel tři hodiny a nikdo mě tam nečekal, stejně jsem ale zazvonila na Annu, její adresu jsem měla vpálenou do paměti, kdysi jsem ji na dopisní obálku napsala nejmíň stokrát, Praska ulica 17, na zvonku pořád stálo její příjmení, i když se už za poslední roky, kdy jsme si nenapsaly ani řádku, dvě holky z jednoho táborového stanu, mohla klidně odstěhovat, ale byla tam, najednou stála mezi dveřmi, s vlasy na jedné straně vyholenými, na druhé jí splývaly pod bradu, byl to teda hodně zvláštní účes, v ruce držela cigaretu a nemohla věřit svým očím, ale smála se, pojď dál, říkala, ty máš teda ránu, v těchhle hadrech chodíš normálně? Dáš si kafe? Co tady prosím tě děláš? A tak jsem jí to všechno vyklopila, div jsem se u toho neudusila vzlyky, nemohla mě uklidnit, kafe nikdo nezalil, cigareta zůstala v popelníku, zbyl z ní jen dlouhý smotek popela, který se rozpadl, když nechtěně drcla do stolu, byla vážně vyděšená, vždyť je ti teprve osmnáct, co budeme dělat, opakovala pořád dokola a pak otevřela počítač a něco vyhledávala, četla, telefonovala a já vedle ní jen seděla, druhý den zase, ten týden myslím vůbec nešla do školy, studovala na univerzitě, takže to nevadí, říkala, ale pak jsme to měly, dívala se na mě, jak se rozhodnu, a já kývla, i když jsem si vůbec nebyla jistá, jestli je tohle lepší než ta hrůza, před kterou jsem utekla, bylo to, jako kdyby za mnou byla skála a přede mnou propast, tak kterou z těch cest jsem si měla vybrat? Ale kývla jsem a jely jsme za nějakou doktorkou do Čech, bylo to v noci, kdy je prý na klinice menší provoz, brečela jsem předtím, když jsem se svlíkala, i pak, když už bylo po všem, a než jsem odešla, řekla ještě, já vím, kde se o vás na čas postarají, jestli chcete, kde se můžete na chvíli schovat a rozmyslet si co dál, je to v horách na hranicích s Polskem, ale zato je tam klid, chcete tam? A já jsem zase kývala, bylo mi to jedno, všechno mi bylo jedno, protože v té chvíli byla důležitá jen jedna věc, a to bylo to děcko, rozcupovaný chumel slizu a krve na dně kbelíku, a pak už nic, jako by svět ztratil tvary, barvy, jako by zmizely zvuky a vůně, všechno pohltila nicota, kterou jen občas probleskne špína a nenávist, stále stejně palčivá, štiplavá, bodavá, nikdy nezmizí, stejně jako už nikdy nevrátím, co jsem udělala, rozumíš, rozumíš?”
Ale Lena nerozuměla. Seděla vedle Agnieszky, která si objímala kolena a kývala se zepředu dozadu jako polámaná panenka, a v uších jí hučelo, možná proto, aby jí nemusela naslouchat. Dávno už z jejích zad stáhla svou ruku, seděla vedle ní strnule, jako by z ní Agnieszčino překotné, zajíkavé přiznání vysálo veškerý život. Ne, nerozuměla. Nedokázala pochopit, jak by vůbec někdo mohl zadusit rodící se život, jak by vůbec někdo mohl žít dál s vědomím, že zabil své dítě, krev své krve, tělo svého těla.
Opravdu? blesklo jí ale vzápětí hlavou. A proč tedy ona zůstala na světě sama?
